Q-Hub
LGBTQIA+ PSYCHOLOGIE A ZDRAVÍ
blog & zdroj informací

Trans* momentky aneb rozmanitost života ve fotkách

Q-Hub · 5. června, 2025
Genderová diverzita, Společnost

autorství: Viktorie Vyšatů

Kdy se trans* lidé dostávají během každodennosti do kontaktu se svojí identitou? Dá se do fotek zachytit, kým jsou? A co by takové fotky říkaly nejen o jejich prožívání, ale o společnosti, ve které žijí?

Přinášíme Vám článek o závěrečné práci naší členky, která použila unikátní metodu photovoice – doslova „hlas skrze fotku“. Jde o metodu z pole komunitního participativního výzkumu a je spojena s rozhovory nad fotografiemi, které pořídí respondentstvo. Jak takový výzkum probíhá a co Viktorie zjistila?

To byly otázky, které jsem si kladla v rámci výzkumu ke svojí bakalářské práci. Chtěla jsem zachytit trans* prožívání světa skrze fotky svého respondentstva. Celkově šest mladých trans* lidí během jednoho týdne dostalx za úkol fotit momenty, kdy si uvědomují svojí trans* identitu. Nad fotkami jsem s respondentstvem pak vedla rozhovory o tom, co představují, proč byly pořízeny a co v nich vidí. Pro zachování anonymity budou uváděni pod pseudonymy, které si vybralx: Tereza, Tax, T, Vojta, Lilith a Kateřina.

Metoda photovoice stojí na feministických myšlenkách, podle kterých nemá mít výzkumnictvo veškerou moc v interpretaci dat. Tím, že participantstvo nastoluje důležitá témata fotkami, a následně je analyzuje spolu s výzkumnictvem, se dostává blíže k výzkumu a spolupracuje s ním, než aby bylo jen něčím zkoumaným. V trans* kontextu mi přišlo využití zajímavé možností přinést pohled zevnitř trans* světa a ukázat, jak vypadá autentické trans* prožívání. Sama jsem trans femme člověk, což mi umožnilo přistupovat k respondentstvu otevřeněji.

Máte ideálního trans* člověka? A můžu ho vidět?

Tranzice vyvolává iluzi toho, že z trans* člověka se může stát cis člověk (někdo, jehož pohlaví sedí s jeho genderovým prožíváním). To ovšem není možné.  Dva z mého respondentstva si prošlx tranzicí tak, jak ji určuje stát a společnost. Ani tak ale nemohou dosáhnout cis identity. První z nich popisuje, že jeho trans* identita sice není všudypřítomným tématem, ale stále zůstává součástí jeho života.

Tax: Já na to, že jsem trans a na svoji trans identitu, až tak nemyslím, takže jsem trochu dopředu věděl, co se tam objeví. Šatna a kdekoli, kde se člověk musí vysvlékat, holení a podobně. Tím, že passuju (vypadám od pohledu jako gender ke kterému náležím, pozn. aut.), nesetkávám se aktivně s transfobií, ale pořád slyším tu zakořeněnou homofobii a transfobii, která je všude přítomná a která mi pořád působí úzkost. Ale myslím si, že je to součást toho být trans.

Viktorie: Projevuje se to nějak ve tvém životě? Třeba, že, aby lidi nevědělx, že jsi trans, tak se snažíš vypadat víc maskulinně?

Tax: Asi trochu, například v práci je to takové veřejné tajemství. Z kolegů to nikdo neřeší a není to téma. Ale určitě bych měl namalované nehty častěji, kdybych tam nepracoval. Mnohem víc skrývám, že jsem bi a že jsem polyamorní a že nejsem úplně stereotypní muž a ani nechci být.

Ačkoli Tax prošel tranzicí a vypadá jako muž, musí skrývat aspekty svojí identity, které ho nedělají „stereotypním mužem“. Ty by totiž mohly odhalit, že je trans, těm, kteří to nemusí vědět. Společnost mu stále může říct, že není dostatečně muž.

Tereza: …ty události [na fotkách] se týkají komunity, a to jednak kontaktu s místní brněnskou trans* komunitou, kde mám dost kamarádů, ale zároveň s těmi lidmi, se kterými se potkávám, kteří tam nepatří, ale nějaká interakce tam je. Zvlášť když jsem je předtím neznala a nevím, jestli ví, že jsem trans, nebo ne. Ale naštěstí jsem se zatím nesetkala s extrémními negativními reakcemi, za což jsem ráda.

Viktorie: Přijde ti to jako důležitá věc? Sdílet s lidmi, že jsi trans, když to úplně nemusí vědět?

Tereza: V podstatě je to pro mě vedlejší věc, a i když přišla řeč na zájmena, tak to nebylo nějak extra výrazný téma. Ale když přijdou na věc témata nějaké sexuální povahy nebo feministická témata, tak je tam ta myšlenka, že aha, tady nemám ten vhled jako ta osoba, se kterou mluvím…ale mám zase jiný.

Tereza popisuje momenty, kdy se její prožitá zkušenost liší od „standardní“ zkušenosti, kterou mohou mít ženy okolo ní. Ačkoli také „passuje“ a prošla si tranzicí, nelze říct, že její zkušenost je stejná jako u cis žen – a nikdy nebude. To je naprosto v pořádku a její identitu to nemění. Navíc i životní zkušenosti cis žen se výrazně liší a jsou individuální. Trans* lidé se tak dostávají do rozporuplné pozice. Mají se tvářit, že jsou cis a zapadat do vymezených genderových kategorií, ale zároveň se nemůžou zbavit své unikátní identity a prožívání, které s ní souvisí. Představa ideálního trans* člověka
podle heteronormativní společnosti je taková, že se rodí do špatného těla a ze všeho nejvíc touží jít na všechny operace a hormony, aby se stal cis (Vogler, 2019). Naše okolí však může zároveň trvat na tom, že pohlaví je neměnné a určuje náš gender (Butler, 1999).

Během tranzice se navíc často děje, že trans* lidé začínají přechodem z jednoho konce genderového spektra na druhý, až se nakonec jejich sebeprožívání ustálí někde uprostřed tohoto spektra, nikoli v tradičním rozdělení muž-žena. Často je bytí trans* podstatnou součásti jejich nové identity (Hines, 2006).Reálný finální cíl tranzice tak není cis muž nebo žena, ale někdo s unikátním pohledem na to, co znamená být oboje z těchto možností. Samozřejmě, neříkám, že všichni trans* lidé svojí identitou radikálně mění, co znamená být mužem nebo ženou. Ovšem zkušenosti a paradoxní pozice v tranzici ovlivňují naši identitu. Třeba i směrem k podporování genderových stereotypů:

Kateřina: Ty stereotypy jsou věc, která nějakým způsobem promlouvá k mojí identitě. Ale já tak nějak už od doby, kdy přemýšlím o identitě a o tom, kdo jsem, nejen trans identitu, se hodně stylizuji a řadím se mimo proud, mimo stereotypy. Což na jednu stranu je věc, která je hrozně těžko uchopitelná, jelikož lidi, kteří jsou mimo stereotypy mají vlastní stereotyp, a vlastně tak vzniká nový stereotyp. […] Mým cílem je najít průnik stereotypů, který nejvíc souzní se mnou. I tak stereotypy jsou nějak mimo a já jsem člověk, který se snaží najít svoje místo v lese stereotypů.

Trans* lidé z množství stereotypů a genderových rolí sestavují, kým chtějí být. To se ale nemusí trefit do očekávání společnosti. Kateřina, stejně jako my všichni, se snaží najít průnik, který by ji samotnou nejlépe vyjadřoval. To neznamená, že tento průnik bude pro společnost „žena.“ Ideální trans* člověk by se podle tradičního/medicínského pohledu na tranzici měl chtít dostat z jednoho konce genderu na druhý. Často nemůže, jelikož společnost i tak vnímá jeho biologii jako příliš neměnnou. Někdy ale také ani nechce, jeho zkušenosti mu dávají možnost stát jinde, mimo tyto dva póly. Do stereotypu ideálního trans* člověka pak ještě méně zapadají nebinární lidé.

Lilith: To jsme bylx na výletě. A přišlo mi, že někde strašně daleko od lidí je úplně jedno, co jsi, úplně na tom nezáleží, můžeš si prostě užívat. A nemáš jako takový ten pocit, že musíš v tuhle chvíli vypadat tak, abys přesvědčilx lidi: „Hej chci, aby mě lidi vnímalx maskulinně“. Prostě na tom nezáleží. Bylx jsme tam s přítelem. A myslím, že jsme si to užili oba. Že jsme se oba cítilx hrozně klidně v ten moment, a cítilx jsme ten distanc od společnosti, že nás nikdo taky jednou nesoudí, nezírá… Babičky se nepokřižují, když jdou okolo tebe.

Lilith jako nebinární člověk ani nemá možnost projít tranzicí na některou ze stran spektra, jelikož jeho gender je mimo binární kategorie. Společnost ale vyžaduje zasazení do jedné ze dvou kategorií muž-žena. Ačkoli ani jedna není úplně ono, Lilith si vybírá mužskou, která je míň bolestivá. I tak musí přesvědčovat společnost, že to je jeho identita a přizpůsobovat svůj vzhled, chování a celkové vyjadřování, aby ji společnost neurčovala za ně. Jen v lese s přítelem se mohou oprostit od těchto tlaků a prostě jen být.

T: Oba moji rodiče ví, že jsem bisexuální, vyoutovali jsem se jim poměrně brzy potom, co jsem to o sobě zjistili. To proběhlo poměrně bez problémů. Ale neví o ničem spojeným s mojí genderovou identitou. Nemyslím, že by byli úplně chápaví, co se tohohle týče.

Kateřina: Já se vidím na nebinárním spektru, s tím, že co se týká zájmen, tak preferuji „ona“ a více tíhnu k femme části spektra. Nutno dodat, že bych svoji identitu popsala spíše jako ne-kluk, než že jsem vyloženě na femme spektru.

Jak popisuje T, vysvětlování genderové identity není často jednoduchá záležitost ani u nejbližších. Kateřina navíc ukazuje, jak často jazyk a prezentace nemusí odpovídat tomu, co člověk prožívá. Nebinární lidé jsou nuceni vybírat si z kategorií, které jim nesedí, stejně jako trans* muži a ženy. Vytváří se tak jakási dvojitá identita, kdy v queer kruzích a mezi nejbližšími mohou o své identitě mluvit komplexněji a upřímněji, ale v očích většinové společnosti hrají jednu ze dvou rolí tak, aby jejich identitu ostatní alespoň trochu respektovalx.

Závěrem

Trans* lidé ukazují spektrum genderového prožívání a zkušeností mezi binárními kategoriemi a mimo ně, které nemusí končit u normativní duality pohlaví. Naslouchejme trans* lidem a jejich sebeprožívání a neškatulkujme je do stereotypů, které svojí existencí překonávají. Moje práce byla především explorační a téma ideálního trans* člověka a nefunkčnosti tranzice ve společnosti je jen jedno z témat, která jsem nakousla a chtěla bych zkoumat dále. Mimo to zabíhají rozhovory a fotky i k vnímání sexuality, vztahu k vlastnímu tělu a queer komunitám, které mohou být neviditelné, ale stále přítomné. Plný text práce je k přečtení zde: https://is.muni.cz/th/sqfwa/

Reference

🔓 = volně dostupný zdroj

Nemáte přístup ke zdroji? Napište nám na qhub.spolek@gmail.com!