Q-Hub
LGBTQIA+ PSYCHOLOGIE A ZDRAVÍ
blog & zdroj informací

A co když fakt nejsou jen holky a kluci?

Q-Hub · 30. července, 2025
Genderová diverzita, Právo a postupy, Zdraví

autorství: Marie Vlasáková

„Tak tvému bratrancovi se narodil hermafrodit,“ otevřela mi téma intersexuality babička před několika lety. Miminko bylo prvním potomkem naší generace. Rodina se těšila, uzavírala sázky, zdali to bude holčička, nebo chlapeček – a náhle jsme stáli před situací, se kterou jsme nepočítali. Následovala kaskáda situací, ze kterých mi nebylo nejlépe: Bratranec a jeho manželka musí nechat dítěti udělat plastiku. Vždyť to přece nejde, aby jejich dítě bylo „něco mezi“. Co by na to jen řekli ostatní?

Nebyla jsem v pozici bratrance a sama nevím, jak bych se pod tlakem rozhodla. Operace z naší rodiny každopádně rozčarování neodstranila a konzervativnější členové se k miminku dokonce chovali dost odtažitě. Stále se tiše očekává, že všichni podstoupí genetické testy, abychom si potomstvo rozmysleli nebo se dopátrali toho, od koho gen je, protože… proč ne?

Medicínské okénko

Intersexualitu bychom v lékařství našli pod zkratkou DSD (differences of sex development), která se do češtiny překládá jako porucha pohlavní diferenciace a pohlavního zrání. Poruchou je pro lékaře v takové situaci především to, že dítě nezapadá do standartních škatulek holčička/chlapeček. A co je “porouchané”, to se podle některých musí spravit, aby to lícovalo s rozlišováním muž/žena. Intersexualita je přitom u lidí častější, než si mnozí myslí, ale nemusí být vždy vidět. Jak to? Většina lidí má chromozomy XX (to jsou ty ženské) nebo XY (mužské), ale někteří se rodí s jinými kombinacemi, jako je např. Klinefelterův syndrom s kombinací XXY, kde odchylku často nepoznáme ani u novorozence (Van de Grift, 2023). Ta se může projevit později, například problémy s plodností nebo jemně ženskými rysy u muže. Existují i typy intersexuality, kde jsou chromozomy jasně „mužské“ nebo „ženské“, ale odchylky vidíme ihned po narození, třeba u kongenitální adrenální hyperplazie (CAH), kdy nadledviny ženy tvoří mužské hormony, což může vést k nejednoznačnému vzhledu pohlaví (Dušková et al., 2022; Van De Grift, 2023). Pokud Vás zajímá pohlavní vývoj, přečtěte si tento souhrn článku  dr. Scotta Leibowitze, vedoucího psychiatra pro děti a dospělé v Dětské nemocnici Ann & Robert H. Lurie v Chicagu

Když se narodí intersex dítě

Lékaři často vyvíjí vůči rodičům nátlak na provedení tzv. normalizační operace (ta se týká především zevních genitálů, které nemusí vypadat standardně), aby dítě bylo alespoň na oko kluk nebo holka. Operace se bere jako samozřejmost, takže se může stát, že o ní někdy neví ani sami rodiče ⎼ přestože se tak porušuje zákon. Zákrok ale často není ani nutný, a dokonce dítěti může v budoucnosti ublížit či znepříjemnit pohlavní život (Dušková et al., 2022). Nemluvě o tom, že intersex lidé mohou posléze ztratit důvěru k lékařům (Van De Grift, 2023). Jedna intersex dívka v podcastu KYDY popisuje: „…z mojí lékařský karty […] hodně listů chybělo a chyběly tam hodně základní informace o tom, jak s mým tělem bylo v minulosti nakládáno.“ (#95 INTERSEX: Mám neurčité pohlaví, 2021). Tento úryvek vystihuje sílu tabu, která téma intersexuality v ČR obklopuje.

Hlavně, aby byl*a normální!

Představme si na chvíli, že jsme rodiče, kterým v porodnici personál řekne, že nemohou jasně říct, co je naše dítě zač. Poví nám jen to, že s naším dítětem není něco v pořádku a asi bude potřeba provést operaci, abychom věděli, na čem jako rodiče jsme (Gough et al., 2008). Jak bychom se asi cítili a zachovali? Většina rodičů v takové situaci, na kterou (v ideálním případě) celí natěšení čekali devět měsíců, pociťuje selhání, zmatek a hanbu (Gough et al., 2008). Pro mnohé rodiče je to poprvé, co vůbec o něčem jako je intersex či DSD slyší (Dušková et al., 2022; Gough et al., 2008). Neví, co si pod tím mají představit. Uvažují nad tím, jaký jejich dítě bude mít život, když nebude vědět, kým je (Gough et al., 2008). Normalizační operace bývá v takové emočně intenzivní situaci popisovaná jako nutnost, ačkoliv by většinou zájmu dítěte vůbec nevadilo, kdyby se počkalo (Dušková et al., 2022; MacKenzie et al., 2009).

Pojďme o tom mluvit

Náročná zkušenost, kterou rodiče prožijí v porodnici později může mít dopad i na dítě (Hart & Shakespeare-Finch, 2022). Komunikace témat, která nějak souvisí s vyvíjejícím se tělem dítěte nebo pohlavním životem prakticky neexistuje. Např. intersex dívka neví, proč stále nedostala menstruaci jako její spolužačky. Rodiče o takových tématech někdy mlčí (MacKenzie et al., 2009). Důvodů k mlčení může být mnoho – rodiče například stále pořádně neví, co to intersex je, protože jim to lékaři dost dobře nevysvětlili, nebo sami nezpracovali náročnou a matoucí zkušenost z porodnice. Důležité je vědět, že se s dítětem dá o jeho intersexualitě mluvit tak, aby se hanba neprohlubovala dál, a dítě tak nemuselo později čelit úzkostem či depresím (Van De Grift, 2023).

Dejme tomu, že rodiče jsou perfektní ve všech ohledech – s dítětem mluví zcela otevřeně, nesnaží se ho nějak tlačit do „buď holka, nebo kluk“, předkládají mu informace o jeho těle (ať už byla operace provedena nebo ne), akceptují ho takové, jaké je, a dávají mu možnost se svobodně vyjádřit (Hart & Shakespeare-Finch, 2022; MacKenzie et al., 2009; Van De Grift, 2023). Přeci jen ale dítě může prožívat nepřijetí. Nejčastěji se s ním setkává ve škole, kde se identita „provalí“ nebo si spolužáci všimnou odlišných fyzických vlastností dítěte. Odlišnost se totiž může objevit i po normalizační operaci (Dušková et al., 2022; MacKenzie et al., 2009). I kdyby tedy byla operace provedena s těmi nejlepšími úmysly, nejedná se o něco, co by intersex lidem zajistilo bezproblémové začlenění do kolektivu.

Všichni potřebujeme přijetí

Pro intersex člověka, jako každého jiného, je v životě důležité být přijatý takový, jaký je. Žena, která se jako intersex narodila, popisuje nejlepší možnou  reakci svých přátel: „Vlastně je to ani moc nezajímalo, a byla to ta nejlepší možná reakce. Nevadilo jim to. Naše vztahy a jejich podobu to nijak nezměnilo.“ (ABC Science, 2024, vlastní překlad) Je ale důležité znovu upozornit na to, že cesta k takovému otevření se nebyla snadná. Ona a spoustu jiných intersex lidí se musí vypořádávat s tím, že o nich vlastně nikdo neví. Oni o sobě navzájem také moc neví, přitom by jim sdílení svých zkušeností a prožitků mohlo pomoci a touží po něm (Hart & Shakespeare-Finch, 2022; Van De Grift, 2023).

Intersex lidé v ČR nejsou vidět, slyšet, lékaři je neradi vidí, mohou mít pocity nedostatečnosti nebo že jsou něco méně než „klasický“ muž či „klasická“ žena (Dušková et al., 2022). Otevření tématu je důležité, aby intersex lidé mohli ve společnosti zažívat větší přijetí. Až se někdy setkáme s intersex člověkem, zkusme mu dát prostor mluvit o své zkušenosti ⎼ pokud chce ⎼ a buďme empatičtí. Nevíme, jaká byla cesta nejen jeho, ale i jeho rodičů. Co když litují, že dítěti nechali udělat normalizační operaci? Otevřenost a snaha přijímat rozmanitost těl může vést k tomu, že intersex lidé najdou v naší společnosti místo. To, že jsem se narodila jako žena a cítím se v tomto těle dobře, beru jako velké štěstí. Obzvláště po zkušenosti v rodině si uvědomuji, že to nemusí být samozřejmost.

Zdroje

🔓= volně dostupný zdroj

Nemáte přístup ke zdroji? Napište nám na qhub.spolek@gmail.com!