Společnost

Pojem „gender” je v médiích a ve společnosti výbušné téma. Pojďme se na něj podívat z pohledu zdravotnictví 21. století. Co je to genderový nesoulad a genderová dysforie? A jak se v historii vyvíjel pohled na trans „diagnózy“?

Vietnamská komunita patří v České republice mezi nejpočetnější a nejstabilnější skupiny přistěhovalců, které tu máme. První velká vlna imigrace proběhla v 70. letech a druhá po roce 1989 (Martínková, 2008). Dnes už je tak v Česku dospělá generace Vietnamců, kteří zde vyrostli nebo se zde narodili. Přesto však stále chybí dostatečné informace o životě této komunity, a to nemluvě o jejích queer členech. Příběhy a zkušenosti queer Vietnamců žijících v Česku jsou zatím jen málo známé a často stojí na okraji výzkumu. Jaké problémy mohou vznikat při střetu dvou kultur, které se v některých otázkách zdají být tak odlišné?

Následující text je nefalšovaným blogovým příspěvkem, který náš web dosud nenabídl. Máme radost, že Hubert Horský sepsal jedinečnou osobní výpověď o své cestě a dovolil nám ji sdílet. Věříme, že každá sdílená zkušenost může někoho podpořit, protože jako queer lidé se někdy můžeme cítit, že jsme na všechno sami. Hubertův příběh však ukazuje, že i „tichý introvert“ (jak o sobě sám Hubert píše) může poznat spousty lidí a najít svou komunitu.

Nemoc AIDS, rozšiřující se virem HIV, zná po epidemii, která začala v roce 1981 ve Spojených státech, celý svět. Do povědomí Američanů se prvně zapsala s označením “gay rakovina“ a následně GRID (Gay-Related Immune Deficiency) jelikož většina pacientů byli muži mající sex s muži. Došlo tak k okamžitému (a poměrně problematickému) spojení “homosexuálního styku” s touto nemocí.

Na podzim minulého roku byl do kin uveden česko-slovenský film s názvem Úsvit, který zpracovává téma intersexuality. Příběh je zasazen do baťovské meziválečné doby a inspiruje se skutečnou učebnicí soudního lékařství z třicátých let. Na první pohled se jako diváctvo můžeme zděsit strašných pojmů jako je hermafroditismus, které bychom rozhodně měli zanechat v minulých stoletích. Očima hlavní hrdinky, studentky medicíny a zvědavé manželky továrníka, ale namísto zděšení nacházíme empatii k prožívání mladého intersex člověka. Nezůstávejme jen u filmového příběhu, ale nechme se vtáhnout zajímavým tématem a vzdělejme se více o tom, jak to vypadá v dnešní době.

Veřejné vyjádření sexuální orientace či genderové identity neboli coming out by se dalo přirovnat ke hledání cesty ve složitém labyrintu osobních pocitů, důvěry, společenských zvyklostí i minulých zkušeností. Otevřenost ohledně sexuální orientace nebo genderové identity na pracovišti se zároveň může pojit s diskriminací nebo zhoršenými vztahy v pracovním kolektivu (Galupo & Resnick, 2016). Proto může být rozhodnutí odhalit svou pravou identitu náročné – většinou jde spíše o kontinuální proces než o jednorázovou událost. Proces coming outu bývá v psychologickém výzkumu popisován pomocí různých modelů. Největší shoda mezi výzkumníky panuje na Griffinově kontinuálním systému (Griffin, 1992). Ten popisuje coming out v rámci spektra. Na jednom konci spektra se nachází úplné utajení a předstírání, tzv. passing (například předstírání vztahu s jiným než skutečným partnerem ve snaze působit heterosexuálně). Na druhém konci spektra je úplná otevřenost, při které dochází ke kompletnímu přijetí a vyjádření své identity.

Sexuální výchovu, zejména na základní škole, jsme zažili asi všichni. Málokdo z nás se však v tomto předmětu učil také o věcech, jako jsou LGBTQ+ identity nebo neheterosexuální styk. Dneska už jsme ale oproti dřívějšku zase o kousek napřed a LGBTQ+ identita nemusí být tabu ani věc, o které se nehodí mluvit. Naopak, je to téma, kterému bychom se měli snažit porozumět. Proto se tedy nabízí otázka, jestli by i staré školní osnovy sexuální výchovy neměly být pro dobro žáků zrenovovány, a zda by se nemělo LGBTQ+ téma zahrnout do výuky. Jak by tento krok mohl pomoci žákům, kteří se cítí být součástí LGBTQ+ komunity, ale také všem ostatním? Na to se zaměříme v tomto článku.

Jak jako zakázat? No a co vlastně zakázat? A proč to zakázat? Kde bychom tak mohli najít nějaké odpovědi na tyto otázky?

Zkusme si představit kancelář pomyslného psychoterapeuta. My, jako malá muška přilepená na zdi, pozorujeme, jak za naším pomyslným psychoterapeutem někdo došel s pár otázkami. A ejhle, zrovna to jsou otázky, co pálí i nás, tak pojďme poslouchat. (Je to ale jen představa, tak prosím omluvte formulace, které by reálný psychoterapeut v praxi nejspíše nepoužil.)

V dnešní době už víme, že genderových identit je mnoho, a patří mezi ně i identita nebinární. Pojem nebinární je používán k označení lidí, kteří se genderově identifikují jinak než jako muž, nebo žena. Jde tedy o lidi, kteří nejsou muž ani žena, jsou obojím, svůj gender mění, nebo je jejich genderová identita jakákoliv jiná než muž/žena (Richards et al., 2016).  Stále však žijeme ve světě, který povětšinou pracuje s binárním dělením genderu na ženu a muže. Příkladem je třeba jazyk – nástroj, který používáme k dorozumívání se s ostatními, ale který také ovlivňuje naše uvažování a umožňuje nám vyjádřit vlastní identitu. Mnoho jazyků se potýká s tím, že nedokáže vyjádřit gender jiný, než muž či žena. Mezi ně patří i český jazyk, který typicky pro označení osob používá rod mužský a ženský. Pokud člověk nemá možnost skrze jazyk vyjádřit svoji identitu a je nucen si vybírat nějakou z existujících „škatulek“, přináší mu to v životě značnou frustraci (Ansara & Hegarty, 2014; Matsuno & Budge, 2017). Jak tedy umožnit nebinárním českým lidem pojmenovat to, kým jsou? A co na to česká společnost, která vyrůstá po staletí s binárním genderem silně ukotveným v jazyce?

Když náš spolek v dubnu pořádal v Brně seminář na téma Poznejte asexualitu a aromantismus, příjemně nás překvapil zájem a velké množství otázek, které se na něm objevilo. A protože nejlepší způsob, jak nějakou identitu poznat, je zeptat se člověka, který tuto zkušenost žije, přinášíme vám teď rozhovor s naší editorkou Zuzanou Semlerovou, která na tyto otázky ochotně odpovídala.